Mít šílený nápad

Chystáte se číst první díl mini seriálu o mém úspěchu v podnikání. Dnes na téma: Mít šílený nápad. Vše co si nyní přečtete, odehrálo se před šesti lety. Nyní jsem mnohem dál.

Když máte znevýhodnění, je o mnohem komplikovanější hledat pracovní uplatnění. Protože osobně bojuji se zrakovým znevýhodněním od narození, překážky mě provází celý život. Na jejich překonávání a neúspěchy bylo nutné si zvyknout, protože prorazit není v tomhle případě opravdu snadné. Po škole jsem se tedy začal věnovat tomu, co mi šlo nejlépe. A to byli technologie. Konkrétně konzultace a lektorská činnost v oblasti mobilních telefonů a PC pro osoby též se zrakovým hendikepem. Můj talent zaznamenala jedna nejmenovaná společnost už při studiu. Její majitel mi nabídl po úspěšném odmaturování práci na pozici technické podpory, kdy bylo mým úkolem radit lidem s mobilními telefony a PC v případě komplikací. Zavolali, napsali, já našel řešení a to jim poskytl. Později se ze mě dokonce stal lektor, kdy bylo mou povinností další lidi se zrakovým hendikepem učit PC a mobilní telefony ovládat s podpůrnými odečítacími funkcemi.

Bohužel po roce fungování na pobočce v Olomouci, začalo být působení na Moravě pro zaměstnavatele z určitých důvodů přítěží a tak došlo k zavření pobočky. Tím pádem jsem přišel o práci. Lidé mě však za ten rok znali. Kontaktovali mě dál a žádali o rady. Protože jich bylo fakt hodně, rozhodl jsem se v oblasti technologií pokračovat dál. Došlo to až do fáze, kdy jsme založili rodinnou firmu GiebHelp servis s.r.o, kde se své původní profesi věnuji do dnes. S tím rozdílem, že řídím celou firmu a kromě výuky a technických rad, mobilní telefony, PC a další produkty, které mohou lidem se zrakovým znevýhodněním usnadnit život, dodávám a konfiguruji vše podle potřeb zákazníka.

Celá tato práce znamená hodiny a hodiny sedět za počítačem, psát e-maily, nastavovat, brát telefony, objednávat. Není divu, že po třech letech této rutiny zjistíte, že nebude na škodu rozvinout i jiné dovednosti. Zabrousit úplně do odlišného odvětví mimo technologie. Techniku umím ovládat, konfigurovat, radit s ní lidem, vyučovat. Ale programování nikdy nebylo mou silnou stránkou, to přenechávám jiným. Co tedy vyzkoušet?

Na začátku byla zloba

Technologické vychytávky pro zrakově hendikepované včetně hardwaru a softwaru, nepatří k tomu nejlevnějšímu. Cenově se dovedou vyšplhat klidně i ke stovkám tisícům korun. Když se v této oblasti pohybujete dlouho, protože kvůli znevýhodnění nemáte jinou možnost, zjistíte, že opravdu drahá technika, která má pomáhat, je nedostačující. A že za to nemůže ani tak technika samotná jako spíš nepřístupnost veřejného prostoru, internetových stránek a mobilních aplikací.

Při jejich vytváření není povětšinou vůbec dbáno na jejich zpřístupnění pro technologie, napomáhající zrakově hendikepovaným. Máte PC téměř za sto tisíc, mobilní telefon za třicet tisíc a nejste schopni pracovat s běžnou agendou, která lidem bez znevýhodnění nečiní problémy. Bojujete s nákupy online, ovládáním bankovnictví, objednáváním přepravy zásilek, vyhledáváním spojení v jízdních řádech, komunikací, vyčítáním informací a mnohem víc. Nezvládnete ovládnout běžné nástroje, které lidé bez hendikepu používají na denní bázi. A to znamená, že je něco hrozně špatně. Bohužel jde o krutou realitu.

Společnost není na osoby se znevýhodněním připravená. A já to nemůžu sledovat pouze z povzdálí, je na čase zasáhnout a pokusit se o změnu. Jenže jak? Společnost musí pochopit, že hendikep ať je jakýkoli, není zase takovou překážkou, jak to může na první pohled vypadat. Ale aby bylo znevýhodnění pouze zanedbatelnou vadou, společnost nesmí lidem se znevýhodněním vytvářet zbytečné překážky. A proto je nezbytné ukázat, že máme kvalitní technologie, ale samotná společnost též musí přiložit ruku k dílu. Pochopit, že mít hendikep v podstatě nic neznamená. Nepřístupnost nástrojů pro každodenní agendu s velmi drahou a kvalitní technikou mě natolik rozčílila, že mě to přivedlo k zásadní změně v mé profesi.

Mít šílený nápad

A právě v této chvíli mi přichází na mysl vymyslet způsob, jak se dostat co nejblíže lidem. Být s nimi ve velmi úzkém kontaktu a vysvětlovat, že hendikep opravdu není závažnou komplikací. Co jiného vymyslet než masáže. Denně potkám lidi. Denně budu mít možnost předat jim důležité informace, které mohou šířit dál. Bude to ale fungovat?

To nezjistím, dokud to nezkusím. A abych si svoji tezi ověřil ještě před samotným masírováním, můj šílený nápad nabral širší rozměr než bylo původně v plánu. Když masérem tak se tomuto řemeslu nevyučím v žádné specializované organizaci. Pokud to nezvládnu v organizaci, kde mají minimální zkušenosti s nevidomým člověkem, nemá cenu v tomhle úsilí nadále pokračovat.

Blázen nastupuje na scénu

Opravdu to bylo bláznivé. Ten kdo to nezažil, nepochopí. Začala éra obvolávání organizací a zajišťování masérského kurzu. V mnoha organizacích mě ani nepustili ke slovu. V okamžiku kdy zjistili, že nevidím, pokládali telefon. Jinde volali kolegy, pouštěli mě na hlasitý odposlech a považovali mě vyloženě za blázna. Bylo to úmorné a zdlouhavé, až jednou snad tomu chtěla náhoda, se mi podařilo natrefit na organizaci, kde s mou výukou na maséra, neměli zase takový problém. Evidentně proto, že už měli nějaké zkušenosti s nevidomými lidmi z dřívějška. Sice ne moc, to se po mém absolvování kurzu zásadně změnilo, ale přeci jen se toho nebáli.

Po dořešení všeho potřebného jsem nastoupil dráhu maséra v Brně, kde proběhlo intenzivní učení. Ze začátku náročné, než jsem s lektorkou vychytal digitalizaci materiálů, ale pak už to i celkem šlo. Nejkomplikovanější na celém tomhle období vnímám pochopení jednotlivých hmatů. Vidící účastníci kurzu měli k dispozici skripta s grafickým znázorněním postupů, já ne. O to víc jsem musel trénovat a dostat všechny hmaty do paměti. To zahrnovalo více masírování než u vidících účastníků.

Krásné ovšem bylo, že nikdo s účastníků neměl problém s tím, že s nimi absolvuje člověk se zrakovým znevýhodněním. Postupně si na mě všichni zvykli natolik, že mi už i samotní účastníci pomohli s úpravou některých postupů, které mi nešlo dostat pod kůži. Každopádně certifikace obdržena, byl to parádní adrenalin.

Kurzem vše nicméně teprve začíná. Na cestě k úspěchu mě čekala ještě dlouhá cesta trvající minimálně tři další roky. V době psaní tohoto článku masíruji šest let a stále mě to baví. Nyní masíruji, řeším technologie jako dřív, přístupnost webů a mobilních aplikací. Ale vše hezky popořádku.

Mělo to všechno smysl? Mělo. Má původní myšlenka se mi daří postupně naplňovat. Dosahuji velkých, ale i malých úspěchů. Ostatně o tom někdy příště. Sledujte nadále tento blog. V dalším díle tohoto seriálu se podíváme na hledání vhodné provozovny pro vykonávání masáží a jak to bylo s počátečními investicemi do samostatného podnikání. Pustíme korunu?